Altmanův nashville: američané ztraceni v šíleném baletě

Kurt Vonnegutův esej „Nashville—shadow play of what we have become and where we might look for wisdom“ z roku 1975 v Vogue odhaluje znepokojivou realitu americké kultury. Film Nashville, režírovaný Robertem Altmanem, není jen country hudba, ale spíše zrcadlo, v němž se odráží naše absurdní touhy a zvrácené priority.

Západní prázdnota a britský pohled

Vonnegut, prostřednictvím své britské návštěvnice, vykresluje americkou společnost jako zvláštní a odtrženou od zbytku světa. Její interpretace logů a Bergmanova stylu v soukromém sídle country hvězdy je zjevně chaotická a odráží hluboké rozčarování z amerického zvyklostí. Tento pohled, byť záměrně přehnaný, poukazuje na divnou odloučenost naší kultury od globálních trendů a hodnot.

Kulturní dystopie a vývoj osobnosti

Altman ukazuje systém odměn, trestů, přání a fyzických objektů, který americká společnost vytvořila. Je to mechanistický systém, který podněcuje neustálou snahu o nové a extravagantní osobnosti. Lidé se ztrácejí v bezesmyslné snaze o pozornost, zanedbávají spojení s okolním světem a s ostatními lidmi. To vede k vzniku „guerrillistů“ – lidí, kteří se skrytou v davu, ale v hlubině jsou poháněni bizarními a nebezpečnými myšlenkami.

Konec naděje a zbytečné radosti

Film začíná s nahrávacími sezeními patriotické písně, jejíž refrén vyjadřuje naději, že americká civilizace vydrží dvě stě let. Ale tento optimismus se hroutí, film končí maximální hrůzou, šílenstvím a bezvýznamností. Diváci, zobrazovaní jako nevinní a zmatení děti, nemají k dispozici žádného hrdinu, žádnou myšlenku, žádné zázraky, které by je uklidnily. Altman nabízí jen záludnou písničku, kterou se má každý společně naučit zpívat: „It don’t worry me.“

Umění jako zrcadlo a odraz reality

Altman naznačuje, že pochopení naší zvláštní civilizace musí přijít od nás samotných. Jeho využití kamery k vytvoření „stínu“ – projekce na plátno, která odráží pravdu o nás – je inovativní a zároveň znepokojivé. Film odhaluje, že umění, ačkoliv má potenciál pomoci v těžkých časech, často nabízí jen prázdné a zbytečné útěchy. Dvě herecké výkony – Henry Gibson a Lily Tomlin – jsou ironickým potvrzením tohoto faktoru. Jejich bezvýznamný smích, který se snaží vyvolat, je odrazem naší schopnosti ignorovat hlubší problémy a upřednostňovat povrchní zábavu. A to, co je ještě horší, je, že se zdá, že naše politické a ekonomické vůdce mají méně nápadů a vnímavosti k americkému lidu, než nějací umělci, kteří jsou v tomto ohledu mnohem lepší.

Závěr: hledání hloubky v šílené společnosti

Je čas, abychom vymysleli něco hlubšího, než jen „It don’t worry me“. Naše společnost potřebuje reformu, která by byla spravedlivější a rozumnější, aby lidé nemuseli žít v neustálém strachu z moci a bohatství. Musíme se naučit rozlišovat mezi svatými a nebezpečnými šílenci. A s tímto pohledem se musíme smířit: „So what else is new?“