Ufc na bílé závěsi: zmatek, crypto a ron perlman
Skončilo to chaoticky. UFC 250 v White House bylo mnohem víc, než jen souboj boxerů. Bylo to spíš jako návštěva z jiné dimenze, plná neočekávaných momentů a bizarních detailů, které se vám snadno zapsají do paměti.
Zvěsti z washingtonu: crypto, polymarket a… libertyspank?
Zatímco vojenská kapela hřměla AC/DC’s “Thunderstruck”, v pozadí se objevovaly loga Crypto.com, Polymarket a CrowdStrike. A pak, něco, co jsem si ani nedokázal představit: LibertySpank, studující hranice uměle vytvořené arény. Celé to vypadalo, jako by se někdo snažil promítnout reklamy do reality.
Joe rogan a jeho kravata
A pak byl ten Rogan. Jeho kravata. Vypadala, jako by ji někdo navrhl na základě náhodných barev. Ne, vážně, byla to naprosto bizarní kombinace. A já jsem se po pěti minutách odpojil od Peacock a dal si Love Island USA – o dost sofistikovanější zážitek.
Ron perlman a haiku z pekel
Úvodní sestřih byl plný archivních záběrů z glorii UFC, promluva Ron Perlmana – toho samého, co nám roky poslal do hlavy jejich image – a pak ta nesmyslná věta: “Some celebrate pure artistry.” A pak to, že announcer křičí “AHHH! HE JUST FRONT-KICKED HIM IN THE FACE!!!”. To je umění. To je absolutní vrchol. Už jsme daleko za hranicemi, ale to je náš nový národní anthem.
Něco větší než mramor
Za všemi těženkami a poliťáky se skrývá něco mnohem větší. V Americe se staví monumenty. Ne jen z mramoru, kamene a žuly. UFC po více než třicet let staví vlastní monumenty – ne pomocí kladiv a dlátek, ale skrze nezapomenutelné momenty v bojových sportech. George Washington a Abraham Lincoln by se s tím asi trochu zlobili, ale my už jsme dávno přeskočili ty fyzické památníky. UFC se snaží dosáhnout toho samého, jen místo založení národa nebo udržování země pohromadě po občanské válce, se jen snaží dostat lidi do klece a dostat z nich co nejvíc adrenalinu.
Od neomezených pravidel k monster energy
Na začátku nebyly žádná pravidla. Jen technika, která překonala sílu a velikost. UFC v roce 1993 se prezentovalo jako reálná verze populárních her jako Mortal Kombat. Teď je to obří business. A ty souboje na trávníku Bílého domu měly být jako korunovace. Zjevně se snaží dokázat, že bojové sporty jsou americký sport. Ale je to velká škoda, protože všichni mluví jen o tom jednom zápasníkovi, který křičí, že Michelle Obama je muž. A teď zpět k monumentům. Ale monumenty nejsou postaveny jen pro průkopníky. Některé jsou trvalé svatyně čisté vůle. “Are you building that one for a pioneer? Grow up. Expand your frame of reference to include enduring shrines of sheer will.”
Závěr: zmatek, ale s důrazem
Je to zmatené, je to táhlé, je to plné patose. Je to, jako by to napsal robot. Ale i v tomhle chaosu se skrývá určitý druh krásy. Nechám se unést tím, jak se to všechno tváří a cítím se, jako bych byl v jednom z těch Puddle of Mudd songů. A i když se to všichni snaží předstírat, že se bojí, tak je to jenom další den v Americe. Prostě se to srazilo. A pak se s tím všechno vyrovnáme. A budeme si to pamatovat. Ale jen proto, aby se to neopakovalo.